Hello guys,
vážně nevím, co se se mnou děje. Vlastně se mnou asi nic, ale s okolím okolo mě určitě. Všichni jsou protivní, hnusní, divní a ještě k tomu na všechno házejí špínu a jsou k nesnesení. Dlouho jsem si myslela, že začínám dělat pokroky a propracovávám se k té dobré náladě a všechno bude okay. No, bohužel. Dneškem se všechno zlomilo a sesypalo zpět k zemi, na dno. Sere mě jak na mě furt někdo nadává, že jsem taková a maková, když mě nikdo z nich nezná. Většina z nich nemá ani odvahu se na asku podepsat. Ale ask mi fakt nedělá starost, spíš mě serou lidi, co mi dřív div nevlezli domu a teď jsem pro ně nejvíc namyšlená. Hold se jim asi nelíbila nějaká má odpověď a hned mění názor. Jako bych se starala. Upřímně mám starostí nad hlavu a ani ty nestíhám řešit, je mi vše celkově nějak až moc jedno a jsem emočně otupělá. Jediný, co mi dělá radost je vůně Sheerana. A ten pocit když mě k sobě pevně natiskl. Zítra je škola a já musím celý prosinec chodit a mít, co nejlepší známky. Vše vytáhnout alespoň na čtyřky. Na výšku stejně nepůjdu, tam kam chci jít otevírají semestry až za rok a na to tu čekat nehodlám. Musím se sebrat a začít něco dělat. Se sebou, svýma známkama, postaovu, myslí, postojem. Dobrá hudba by mi pro začátek pomoct. Sere mě, že zítra stoprocentně budu 3,5 hodiny sedět v čekárně u pana Čiháka a čekat až se mu přede mnou vyzpovídají tři babičky a nějaká pozornost hledající osoba - nemyslím to zle. Chtěla bych jít běhat, uklidit si pokoj, jít nakupovat. Vlastně, to že je máma doma vše mění. Nechci nic..
A tak nikdo z Vás tenhle článek nepochopí, připrate se, bude jich víc. :)
